Židé patřili společně se stejně rasově pronásledovanými Romy a Sinthy pod nacistickou hrůzovládou k nejvíce trpícím. Z 370 000 žen a mužů, kteří se po roce 1939 zdržovali na území Československa, bylo 270 000 zavražděno v rámci nacistického pronásledování.
Mnozí z nich měli blíže k německojazyčné kultuře. V českých městech byli v 19. a na začátku 20. století nositeli němectví, v uherské části monarchie mluvilo zase mnoho Židů maďarsky. K československému státu byli loajální, tato loajalita ještě zesílila, když byl jejich stát ohrožen německou říší, která začala mít neblahý vliv na německou menšinu v Československu.
České obyvatelstvo se během okupace chovalo k Židům pozitivně, obecně nebylo antisemitské a udavačské chování běžné – jinak tomu bylo u německé menšiny, která se často stávala prodlouženou rukou nacistů.
Chování Slováku bylo různé. Mnozí byli antisemité a pomáhali nacistům s prováděním deportací. Klerofašistický stavovský stát, v čele s knězem Tisem jako prezidentem, byl obzvláště nesmlouvavý, pokud šlo o deportace. Navrch platil třetí říši za každého deportovaného Žida a to i přesto. Ale i na Slovensku se našli mnozí, kteří Židům pomáhali a schovávali je – hlavně mezi protestanty, kteří byli v opozici ke katolicko-fašistickému zřízení.
Nový začátek v Československu po roce 1945 byl těžký především pro všechny městské a hlavně německy mluvící Židy a Židovky. „Arizovaný“ majetek byl i nadále zadržován, takže většina přeživších raději upřednostnila emigraci.