Z více než 3 000 000 německých občanů bývalého Československa, kteří zde žili na konci války, mohlo nebo muselo zůstat zhruba 240 000 osob. Do července 1947 emigrovalo 96 000 komunistů a antifašistů.
Někteří museli zůstat, protože byli nepostradatelní pro obnovující se průmysl. Antifašisté loajální k Československému státu směli zůstat a získali státní občanství. Ale brzy se objevily různé kategorie „antifašistů“. Komunisté měli vysoké šance zůstat, naopak členové Německé sociálně demokratické strany (DSAP), zejména v případě, že neuměli česky, povolení k pobytu nedostali. Movitým skupinám často nebylo dáno občanství i přesto, že byli prokazatelně pronásledováni nacistickým režimem. Kdo se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásil k německé národnosti, což nevypovídalo nic o loajalitě k Československu, měl horší šance.
Židům, kteří pod nacisty trpěli nejvíce, byly návrat a obnovení jejich existence ztíženy tak, že se většina z nich rozhodla emigrovat. Proti majetným „buržoazním“ Židům začali vést komunističtí politici (jako Václav Kopecký, pozdější komunistický ministr informací) antisemitskou kampaň.