Historický diskurs byl v Československu po dlouhou dobu určován komunistickým narativem, který vyhnání a vysídlení německojazyčného obyvatelstva viděl jako nutnost, poválečné účtování bylo uzavřeným tématem. Výpady proti této kontrole diskurzu – v pozdních 70. letech ze strany Jána Mlynárika „Danubiuse“ nebo skupiny, píšící pod kolektivním pseudonymem Bohemus – až do roku 1989 míjely širokou veřejnost.
Od roku 1989 je možné se k tématu vyjadřovat, bez obav z trestního stíhání. Ale jako historické dědictví budí toto téma stále ještě silné emoce a nevoli. Mladá generace Čechů a Slováku však téma již pojímá svobodně a je schopna vnímat tento úsek historie a z něj plynoucí hluboké změny, které vysídlení pro Československo a jeho kulturu přineslo kriticky.
V Rakousku byl zase tento diskurs po dlouhou dobu určován pouze „Landsmannschafty“, tedy institucionalizovanými zástupci vyhnaných Němců, tyto mimo reprezentace kulturní představovaly především reprezentaci politickou, která akcentovala hmotné nároky vyhnaných Němců. Co se naopak Landsmannschaftům dařilo méně, bylo učinit toto téma pro rakouskou společnost věcí veřejného zájmu. Překážka často tkvěla v blízkosti těchto uskupení k pravému okraji politického spektra. S tím bylo také spojeno vytěsňování historických faktů, jakými byly například míra propojení Henleinovy Sudetoněmecké strany s německým nacionálním socialismem a otázka v jakém počtu německojazyční obyvatelé Československa s politikou SdP a NSDAP souhlasili.