Poté, co nacisté doslova do poslední chvíle války šířili teror a násilí, prováděli popravy a napůl mrtvé přeživší z koncentračních a vyhlazovacích táborů hnali přes celou zemi, se situace náhle obrátila. V chaosu obrácení mocenských sil docházelo k pogromům na německé obyvatelstvo, zvláště kruté byly excesy v důsledku Pražského povstání nebo v Postoloprtech. Přední čeští politici o tom věděli a přilévali do kotle nenávisti vůči Němcům. Pogromů se účastnily národní výbory a revoluční gardy, jednotky Sboru národní bezpečnosti a Československého armádního sboru vytvořeného v Sovětském svazu.
Popis a hodnocení příchodu Rudé armády na československou půdu se značně liší: od úcty k obrovskému úsilí a nasazení zcela vyčerpané armády až po strach založený na velmi různých zkušenostech z jednotlivých setkání se sovětskými vojáky. Strach Němců ze sovětských vojáků byl kvůli hrůzám, jimiž si za války Sovětský svaz prošel, oprávněně větší. Ale čeští a slovenští civilisté trpěli znásilněními a krádežemi stejně.