Okolo 20% obyvatel Brna se při sčítání lidu v roce 1930 hlásilo k německé národnosti. Největší hustota německojazyčného osídlení byla v centru města, na předměstích dominovala čeština a v okolí se opět vyskytovaly německé jazykové ostrůvky. Častá byla dvojjazyčnost, minimální schopnost dorozumět se oběma jazyky byla v městském prostředí samozřejmostí.
V Brně docházelo od počátku 19. století k určitému kulturnímu zápolení jazykových skupin – například na divadelní scéně, ve sportovních spolcích a ve spolkovém životě vůbec – to vše většinou v mírovém duchu, nebo alespoň koexistenci. Pro mnoho lidí hrála národnostní otázka minimální roli.
Po podepsání Mnichovské dohody a obsazení zbytku Čech a Moravy došlo ke striktnímu oddělení jazykových táborů. „Německá kultura“ byla jednoznačně protěžována, bez toho však, že by čeština byla nějak silně potlačována. Harmonické soužití bylo v rámci malého, sousedského rámce možné jako i předtím. Významná brněnská židovská obec byla, jako všichni 6ide v dosahu nacistů, marginalizována, pronásledována a vyvražďována, což mělo za následek podstatnou změnu složení „německojazyčného obyvatelstva“ a jeho kulturního profilu.
Krátce po osvobození města rudou armádou, 26. dubna 1945 a po oficiálním skončení Druhé světové války došlo 12. května, po návštěvě prezidenta Edvarda Beneše, k internaci zůstavšího „německého“ obyvatelstva ve školách. Vzápětí byli brněnští Němci opět propuštěni, aby byli 31. května hnáni směrem k rakouské hranici (viz Vyhnání)