Slovenské národní povstání vypuklo v srpnu a trvalo až do října roku 1944. Bylo namířené proti klerofašistické vládě a jejím napojení na Německou říši. Cílem povstání bylo otevření země pro blížící se sovětská vojska. Povstání bylo vedeno částí slovenské armády, exilovými a domácími partyzány jako i dobrovolníky různých národností, povstalci byli ve spojení s československou vládou v londýnském exilu. Centrum povstání se nacházelo na středním Slovensku v okolí Bánské Bystrice. Povstalecké skupiny, které ovládaly různá území, byly navzájem špatně koordinované, což výrazně přispívalo k potlačení povstání německými jednotkami. Obě strany páchaly při povstání pogromy na civilním obyvatelstvu.
Německé obyvatelstvo bylo po propuknutí povstání a kvůli blížící se frontě německou armádou evakuováno, k tomu často docházelo z donucení. Evakuace byla o to systematičtější a kompletnější, čím východnější bylo území. Ze Spiše a tzv. Hauerlandu (oblast na středním Slovensku) bylo evakuováno prakticky veškeré německy hovořící obyvatelstvo. Evakuaci se vzepřeli především rozhodní odpůrci nacismu.
Zhruba třetina evakuovaných do Rakouska, nebo na území Sudet, se vracela po skončení války za velmi těžkých podmínek a pod neustálou hrozbou násilí zpět do svých domovů na Slovensku. Většina navrátilců prošla na českém území internačními tábory. Kdo z takového tábora uprchl, měl podstatně lepší šanci na návrat domů, než kdyby zůstal na území Čech a Moravy. Ač byla většina vyprázdněných domů již obsazena Slováky z okolních vesnic, nebo z obcí vypálených při povstání, noví obyvatelé byli často ochotní domy opět uvolnit. Vyhánění navrátivších se Němců ze strany úřadů bylo méně důsledné, než jak tomu bylo na české straně. Oproti 33 000 lidí vyhnaných na základě Postupimské dohody, smělo cca 20 000 německy mluvících obyvatel zůstat.