Při sčítání lidu v době první Československé republiky se začalo zjišťovat národnostní složení obyvatelstva, a to na základě mateřského jazyka. Sčítání tak dávalo možnost národnostního sebeurčení v rámci státních hranic, vedle toho ovšem také jistým způsobem nutilo obyvatele si národnost vybrat.
Co otázka po národnosti a jazyce nezohledňovala, byla například smíšená manželství a rodiny, které ve městech a jazykově smíšených regionech představovaly spíše pravidlo než výjimku. Ty byly nuceny vybrat si jedno nebo druhé, přestože právě smíšená manželství byla jasným důkazem živoucího soužití národnostních skupin.
Do roku 1938 mělo přihlášení se k národnosti takový význam, jaký mu dotyčný člověk dal. Ve veřejném životě nemusel být na první pohled zřejmé, kdo je Čech, Němec, Slovák, Maďar, Ukrajinec, Žid nebo Polák. Národnostní příslušnost se dala vypozorovat z individuálního zapojení do národnostně rozlišených organizací.
Od roku 1938/39 však národnostní identita nepředvídatelným způsobem rozhodovala o existenci každého jednotlivce. Pro mnoho lidí bylo stejně jako předtím přirozené, kam „patří.“ Pro jiné představovala povinnost zvolit si národnost velké dilema. U rasisticky pronásledovaných skupin, jako byli Židé a Romové, znamenala přidělená příslušnost rozsudek smrti.
Na základě dohody mezi Německou říší a Československem vznikla pro část obyvatel pohraničí a později zřízeného Protektorátu Čechy a Morava možnost optovat, tedy vybrat si státní příslušnost podle národnosti. Relevantní krok představovala tato možnost výběru zejména pro bilingvní osoby a smíšená manželství, neboť zvolit si patřičnou národnost mělo své politické a pragmatické důvody. V té době ovšem nebylo zdaleka jasné, jaké důsledky tato volba přinese.