ROZDĚLENÉ VZPOMÍNKY

Československo, soužití, nacistická okupace a vyhnání německy mluvícího obyvatelstva 1937–1948

DEUTSCH | ČESKÝ | SLOVENSKÝ

Virtuální výstava prezentuje události let 1937 až 1948 skrze vyprávění a vzpomínky pamětníků, kteří dnes žijí v Rakousku, Česku a na Slovensku.

V popředí výstavy stojí vlivy tzv. „velké“ historie ve středoevropském prostoru na životy jednotlivců: jejich zkušenosti a prožitky, jejich perspektivy a manévrovací prostory pro vlastní rozhodnutí, které jim v poválečných a totalitárních podmínkách ještě zbyly.

V letech 2014-2015 bylo natočeno celkem 37 video-rozhovorů, které byly tematicky sestříhány právě s důrazem na významné dějinné události. Online verze výstavy se snaží být zprostředkováním původní výstavy, která byla k vidění v letech 2016-2019 ve třech partnerských zemích a Německu.

Spolupracovníci

Spolupracovníci

Hlavní vedoucí projektu: Georg Traska (Institut für Kulturwissenschaften und Theatergeschichte, ÖAW)

Vedení projektu za ČR: Tereza Vávrová (Antikomplex, z.s.)

Vedení projektu za SR: Andrej Čierny (Antikomplex.sk)

 

Rozhovory vedli: Georg Traska, Tereza Vávrová, Andrej Čierny, Kristýna Hlavatá

Kamera: Štěpán Pech, Ursula Henzl, Paulina Durinová, Zuzana Kallová, Marek Durdiak, Georg Traska, Juraj Valica

Střih: Georg Traska, Tereza Vávrová, Štepán Pech, Ursula Henzl, Andrej Čierny, Vladimíra Hradecká

Postprodukce: Štepán Pech (Video), Stanislav Kejval (Zvuk)

Titulky: Zuzana Brejcha, Katarina Csanyiová, Irena Dudová, Veronika Fričová, Tomáš Fridrich, Maja Konstantinović, Karolína Kousalová, Alena Novosadová, Marco Nyvlt, Andrea Ozabalová

Projekt

Projekt

Pod titulem projektu „Bringing Together Divided Memory“ jsme spojili historické pohledy na téma „Nacionální socialismus a vyhnání“ z České republiky, Slovenska a Rakouska do společného středoevropského příběhu. Projekt se skládá z biografických video-rozhovorů, spojuje vyprávění a vzpomínky v trojjazyčný popis tohoto období, a tak dekonstruuje narativy omezených národních příběhů. Projekt se zaměřuje na časový úsek pozdních 30. let, zachytitelný v současnosti orální historií – tedy na rostoucí národnostní napětí a „Sudetoněmeckou krizi“ jakožto počátek nacionálněsocialistického rozbití československého státu –, na druhou světovou válku, na vysídlení „Němců“ z Československa v letech 1945/1946 a konečně uzavření železné opony po převzetí moci komunisty v únoru 1948. Dozvuky těchto událostí a vzpomínky účastníků sahají až do současnosti.

Respondenty jsme hledali především dotazy v sociálních médiích nebo přes profesní a soukromé mailing-listy. Tímto způsobem bylo možné nalézt mnoho lidí, s nimiž o této historické zkušenosti ještě nebyl veden rozhovor. Rešerše přes instituce jako je Svaz vyhnanců má oproti tomu nevýhodu, že zprostředkují častěji „ověřené“ respondenty, kteří se řídí v mnohem větší míře určitým kolektivním narativem, jenž se v instituci během desetiletí vytvořil.

Zvláštním kritériem při rešerši – v souladu s transnacionálním charakterem projektu – byla komplexnost biografií, které odporovaly národním Buď-Anebo: biografie lidí z česko-německých nebo slovensko(-maďarsko)-německých smíšených rodin, biografie vícejazyčně vyrůstajících lidí, biografie primárně německy mluvících Židů, kteří byli pronásledování nacisty a – pokud přežili – byli po roce 1945 zase často diskriminováni kvůli své německojazyčnosti, biografie jiných německojazyčných odpůrců nacismu atd. Výrazně „národně“ utvářené příběhy našly v projektu také své místo – jako svědectví o vlastním někdejším přesvědčení nebo víceméně nepřerušené historicky zaujaté pozice až do současnosti.

V rámci celého projektu jsme se snažili o co největší rozmanitost perspektiv historicko-biografické zkušenosti, abychom poukázali na kognitivní možnosti a schopnosti jednat, jimiž lidé disponovali v průběhu historie, i za totalitních nebo válečných poměrů i ve své biograficky-historické reflexi. Obecněji formulováno se zde tak rýsuje – jakožto mimořádný potenciál orální historie – rozmanitost mikrohistorie ve vztahu k politické makrohistorii.

Historický úvod

Historický úvod

Při svém vzniku v roce 1918/1919 převzalo Československo etnickou rozmanitost rozpadnuvší se podunajské monarchie. 1921 bylo sečteno 8,8 milionů Čechů a Slováků, 3,2 milionů Němců, 0,7 milionů Maďarů, půl milionů Rusů, Ukrajinců a podkarpatských Rusínů, téměř 200 000 Židů, 100 000 Poláků a další menší skupiny.

Koncepce státu kolísala mezi mnohonárodnostním státem po vzoru Švýcarska a národním státem, v němž žily „národnostní menšiny“ vedle československého „státotvorného národa“. I když se prosadil národní stát, bylo Československo funkční parlamentní demokracií se stejnými občanskými právy pro všechny obyvatele a s dalekosáhlými právy pro menšiny. Chybělo však plnohodnotné zrovnoprávnění stejně jako politicky rovné zacházení se všemi regiony ze strany centralistické pražské vlády.

Stejně jako mnoho států střední Evropy meziválečné doby trpělo i Československo napětím mezi národnostními a jazykovými skupinami, přičemž toto napětí zůstávalo únosné, dokud se odehrávalo v demokratickém rámci. Národní agitace podněcovala, především v mnohojazyčných městech, také pozitivní soutěživost při zakládání kulturních a vzdělávacích institucí.

Hospodářská krize 30. let se v průmyslu převážně německy mluvícího pohraničí státu projevila mnohem výrazněji než ve vnitrozemí. Mezi Němci bylo v roce 1936 třikrát více nezaměstnaných než mezi Čechy. Centrální československá vláda se příliš nesnažila tento rozdíl vyrovnat, což posilovalo separatistickou Sudetoněmeckou stranu (Sudentendeutsche Partei, SdP) v čele s Konradem Henleinem a oslabovalo „aktivisticky“ (na spolupráci v rámci československého státu) zaměřené politické strany. V parlamentních volbách 1935 se stala SdP s 68 % nejsilnější stranou v pohraničí. SdP se stále silněji orientovala na NSDAP, byla z Německa finančně podporována a vyvíjela stále vyšší tlak na německojazyčné obyvatele pohraničí. Zejména v reakci na „připojení“ Rakouska k Německé říši v březnu 1938 se stále větší část Němců žijících v pohraničí odkláněla od spolupráce s československým státem a občanské strany se připojily k separatismu. Když získala SdP v květnu 1938 za mohutných hrozeb obyvatelstvu v komunálních volbách v pohraničí 90 % hlasů, byla plně „glajchšaltována“ s NSDAP a její totalitární, rasistickou a expanzivní politikou a plánovitě odmítala veškeré ústupky pražské vlády.

Při mnichovské dohodě v září 1938 odsouhlasily nejvlivnější evropské státy Francie, Anglie a Itálie – bez účasti československých zástupců – připojení německojazyčného pohraničí k Německé říši. Ač měla dohoda posloužit evropskému míru, vydala Československo napospas národněsocialistické expanzivní politice a vedla o půl roku později k úplnému zničení státu. Hitler anektoval zbylá česká území jako „Protektorát Čechy a Morava“. Slovensko se oddělilo jako samostatný fašistický stát existující z Hitlerovy milosti.

Edvard Beneš zřídil v Londýně československou exilovou vládu, která pracovala po celou dobu národního socialismu na budoucí obnově státu. Po zkušenosti z let 1938/39 plánoval Beneš od počátku oslabení německého vlivu v budoucím státu, přičemž kvantitativní redukce téměř 3,5 milionu Němců v Československu se měla realizovat podle prvních plánů z velké části odstoupením území. V průběhu války a s přibývajícím roztrpčením nad nacionálněsocialistickou hrůzovládou se proměňovalo zrušení Mnichovské dohody stále více směrem k úplnému vyhnání bez odstoupení území. Beneš pro to nacházel ne naprostou, ale rostoucí podporu spojenců, nejvýrazněji ze strany Sovětského svazu. Fakt, že se národně-občanský politik Beneš opřel pro budoucí vyhnání právě o tento mocenský faktor, přispělo k jeho vlastnímu pádu a ke komunistickému státnímu převratu v únoru 1948.

Vyhnání a vysídlení německojazyčného obyvatelstva probíhalo ve dvou etapách:
1. v „divokém“, nicméně politicky organizovaném vyhnání asi 800 000 „Němců“ bezprostředně po válce, které si vyžádalo tisíce mrtvých;
2. ve vysídlení asi 2,2 milionu lidí schváleném Postupimskou konferencí v srpnu 1945.
240 000 „Němců“ zůstalo v Československu; velká část z nich v několika fázích (do 1948 a 1968) emigrovala.

Na Slovensku probíhal celý tento úsek dějin značně odlišně. Slovenští Němci („Karpatští Němci“) představovali kvantitativně mnohem slabší skupinu než čeští, moravští a slezští Němci. Neexistovalo žádné souvisle německy osídlené pohraničí. Většina Němců žila v multietnickém městě Bratislavě a na dvou jazykových ostrovech ve Spiši a v Hauerlandu, jejichž obyvatelstvo bylo rovněž jazykově, etnicky a nábožensky silně smíšené.

V tomto nezávislém klerikálně-fašistickém státu založeném v roce 1939 bylo soužití Němců a Slováků zprvu nerušené. Češi museli částečně zemi opustit. Židé byli radikálně pronásledováni, deportováni a vražděni v německých vyhlazovacích táborech.

Teprve při Slovenském národním povstání v roce 1944 se zdvihl ze strany místních i zahraničních partizánských hnutí masivní odboj proti fašistickému režimu a jeho nacionálněsocialisticky orientované politice – a s tím také násilí vůči německojazyčným obcím. Národní povstání, ke kterému se kromě partyzánů připojila také značná část slovenské armády, mělo otevřít zemi blížící se sovětské frontě a následně přivodit politický převrat. Povstání neuspělo a bylo německou armádou, která páchala zločiny i na slovenském civilním obyvatelstvu, krvavě potlačeno. Pro německojazyčné civilní obyvatelstvo, které bylo mnohem méně národně orientované než čeští a moravští Němci, se zhoršily životní podmínky. Po národním povstání a vzhledem k blížící se sovětské frontě začala evakuace německojazyčného obyvatelstva ze Spiše na východním Slovensku a méně systematicky z Hauerlandu. Z Bratislavy lidé prchali. Část obyvatel se po skončení války vrátila zpět a mohla se zde opět usadit. Vyhnání „Němců“ bylo ve slovenské části obnoveného československého státu méně systematické než v Česku, a zůstaly tam tak zachovány malé části tradičního německého osídlení. Maďaři a Romové byli ve velké míře přesídleni do vylidněných Sudet.